Být sobecká, není sobecké ani trošku — měj se ráda

  

aneb Budujeme sebelásku

„Se sebeláskou fakt bojuju. Vím, že je důležitá, ale někdy mi přijde jako ta největší fuška na světě. A pocit viny? Ten je můj nejlepší kámoš.“

Syndrom hodné holky – známe to všechny

Pamatuješ, jak jsme si posledně posvítily na to, jak říkat NE a přestat si nechat házet klacky pod nohy od druhých? Mluvily jsme o tom, jak se zbavit syndromu hodné holky, definovat si vlastní hranice a nenechat se udolat tlakem a očekáváním okolí. Ukázaly jsme si, že odmítnutí není sobeckost, ale akt sebelásky, a jak si díky tomu vybudovat zdravé vztahy, které nás nebudou vysávat, ale naopak dobíjet.

Dneska jdeme o krok dál, a pro mě osobně je to jeden z těch nejtěžších kroků. Když už víme, jak chránit svůj prostor, je čas začít ho plnit něčím, co je pro nás naprosto klíčové: opravdovou sebeláskou a radostí v každém, i tom nejobyčejnějším dni.

Proč se tak těžko máme rády? Rozdrtíme mýty o sebelásce

Většinou si myslíme, že mít se rád je taková ta „egoistická“ záležitost, že to znamená být namyšlená nebo myslet jen na sebe. Hovno! Sebeláska není sobectví. Je to základní kámen pro to, abys vůbec mohla fungovat.

Takže, proč s tím tolik bojujeme? Proč je pro nás, ženský, mít se ráda taková fuška, když nám všichni říkají, jak je to důležitý?

Od dětství nám cpou „hodnost“: Už od mala nám vtloukají do hlavy, že musíme být „hodné holčičky“. Hodné holčičky poslouchají, nedělají scény, nemají moc velké nároky a hlavně – obětují se pro druhé. Být hodná znamenalo dostávat lásku a přijetí. Kde je v tom prostor pro tebe, pro tvé potřeby, pro tvou autenticitu? Nikde. Tohle nás naučilo potlačovat samy sebe a cítit se provinile, když náhodou pomyslíme na sebe.

Mýtus o „silné“ ženě, co všechno zvládne: Společnost od nás často očekává, že budeme superhrdinky. Kariéra, rodina, dokonalá domácnost, vždycky usměvavé, vždycky ready. Kdo v tomhle maratonu stihne myslet na sebe? Naše hodnota se často měří tím, kolik toho dokážeme obětovat a zvládnout, aniž bychom se zhroutily.

Vnitřní kritik je hajzl: Už jsme si o něm mluvily, o té neoblomné blbce v hlavě. A ta seberespekt sabotuje úplně nejvíc. Neustále nám šeptá, že nejsme dost dobré, dost krásné, dost chytré. Že si nezasloužíme odpočinek, že jsme líné, když si dovolíme se na chvíli zastavit. Tenhle vnitřní hlas je náš největší nepřítel v cestě k sebelásce.

Sociální sítě a „dokonalé“ životy: Nekonečná přehlídka dokonalých těl, dokonalých rodin, dokonalých dovolených. A my se pak srovnáváme s iluzí. Vidíme upravené fotky a myslíme si, že takhle bychom měly vypadat nebo takhle bychom měly žít. To jen prohlubuje pocit, že nejsme dost dobré, a kope nás do kolen, když se snažíme mít se rády takové, jaké jsme.

Takže chápeš? Nejsme samy, kdo se sebeláskou bojuje. Je to zakořeněné hluboko v tom, jak jsme vychované a jak na nás tlačí svět kolem. Ale to neznamená, že s tím nemůžeme nic dělat. Právě naopak.

Budujeme sebelásku krok za krokem: Žádná instantní zázračná pilulka, ale každodenní práce (co stojí za to!)

Zapomeňte na ty kecy z Instagramu, že stačí jednou se podívat do zrcadla a říct si, jak jste úžasné, a život se změní. Hovno! Sebeláska je maraton, ne sprint. Je to o malých, každodenních rozhodnutích a o tom, že se k sobě začnete chovat s respektem, který byste dopřály svému nejlepšímu příteli.

Půjdeme na to prakticky. Žádné teoretizování, ale konkrétní věci, které můžete začít dělat hned.

1. Zastavte se a poslouchejte své tělo (už žádné ignorování signálů!)

Kolikrát denně ignorujeme signály, které nám tělo dává? Bolí nás hlava, ale „musíme“ dodělat práci. Jsme unavené k smrti, ale „přece nemůžeme“ jít spát dřív. Máme chuť na něco dobrého, ale „dieta“ nám to zakazuje. Sebeláska začíná u toho, že se naučíme vnímat a respektovat potřeby našeho vlastního těla.

Jídlo, spánek, pohyb: Tyhle tři základní pilíře jsou často to první, co obětujeme. Začněte si všímat, co vám tělo říká. Jste hladové? Jezte. Jste unavené? Odpočívejte. Máte chuť se protáhnout nebo jít na procházku? Jděte. Nenuťte se do šílených diet nebo vyčerpávajících tréninků, pokud to vaše tělo nechce. Buďte k němu laskavé a vnímavé.

Dejte si pauzu: Když cítíte, že je toho moc, prostě se zastavte. I pět minut zhluboka dýchání, pohled z okna nebo hrnek čaje může udělat zázraky. Není to selhání, je to chytré hospodaření s energií.

2. Pozor na ten váš vnitřní monolog (už žádné sebekritické sračky!)

Váš vnitřní kritik je hajzl, to už víme. Ale co mu říkáte vy samy? Jak o sobě mluvíte, když vás nikdo neslyší? „Jsem tlustá.“ „Jsem hloupá.“ „Tohle nikdy nezvládnu.“ Tyhle myšlenky se usazují v podvědomí a ničí vaši sebelásku.

Buďte si vědomé svých myšlenek: Začněte si všímat, co si o sobě říkáte. Jen si to zapište, aniž byste to hned hodnotily.

Přetáčejte negativní myšlenky: Když se přistihnete, jak o sobě mluvíte špatně, zastavte to. Místo „Jsem neschopná,“ řekněte si „Dneska mi to nejde, ale zítra to zkusím znovu.“ Nebo „Učím se.“ Nebo „Jsem na sebe tvrdá.“ Není to o tom, že se budete lhát, ale o tom, že se naučíte k sobě chovat laskavěji.

Mluvte k sobě jako k nejlepší kamarádce: Dovolily byste své nejlepší kamarádce říkat o sobě takové věci? Ne? Tak proč to děláte samy sobě? Chovejte se k sobě s takovou laskavostí a pochopením, s jakou byste se chovaly k někomu, koho milujete.

3. Učte se říkat ANO na to, co vás nabíjí (a NE na to, co vás vysává, to už umíme!)

V předchozím článku jsme si důkladně probraly, jak říkat „ne“. Teď je čas na druhou stranu mince: říkat „ano“ tomu, co vám dělá dobře, co vás nabíjí, co vám dává smysl.

Identifikujte své radosti: Co vás baví? Co vás naplňuje? Je to čtení, procházka v přírodě, horká vana, tanec, malování, káva s kamarádkou, poslech hudby? Cokoliv to je, udělejte si na to čas.

Plánujte si „čas pro sebe“: Nečekejte, až vám zbude. Aktivně si ho zapište do kalendáře, stejně jako důležitou schůzku. Je to schůzka se sebou samou, a ta je sakra důležitá.

Dopřejte si: Kupte si tu knížku, na kterou máte chuť. Dejte si tu čokoládu, co si přejete. Jděte na masáž. Dopřávejte si malé radosti, aniž byste se za ně cítily provinile. Zasloužíte si to.

4. Oslavujte malé vítězství (každý pokrok se počítá!)

Cesta k sebelásce není o dokonalosti. Je o pokroku. A každá malá výhra se počítá.

Všimněte si, když se vám něco podaří: Řekly jste „ne“ na něco, co jste nechtěly? Dokázaly jste si dopřát odpočinek? Pochvalte se. Napište si to do deníčku. Dejte si malou odměnu.

Nehledejte perfektnost: Sebeláska není o tom, že budete mít dokonalé tělo nebo dokonalý život. Je to o tom, že se budete mít rády i s chybami, s nedokonalostmi, s těmi „divnými“ rysy, které vás dělají jedinečnými.

Pamatujte: Sebeláska je proces. Budou dny, kdy se vám to bude dařit lépe, a dny, kdy budete mít pocit, že jste na začátku. Ale důležité je nevzdat to. Každý krok, i ten nejmenší, vás posune blíž k životu, který je plný radosti, klidu a skutečné lásky k sobě samé.

Tak co? Máš se co učit, a nebo ti sebeláska není cizí?