V cizím bytě, s cizí krví
Hlava mi třeští, žaludek se mi zvedá a v krku mám pocit, jako by mě někdo řezal stovkami žiletek. Ještě teď mi v uších duní basy, co mi rvaly bubínky. Neměl jsem to tak přehánět, ale nemůžu si pomoct. V posteli se mi točí svět, tak se radši posadím. Najednou se mi zastaví srdce. Co to mám na sobě? Krev? Zabil jsem ji! Ta kráva... já ji varoval. Měla mlčet, ale ona si pořád musela otevírat pusu. Kde je sakra můj mobil? A je vůbec pátek nebo neděle? Nevím nic. V mojí mysli zeje jen pusto prázdno. Žádné myšlenky a vzpomínky, jen ticho a nic.
“Co to sakra?” Najednou jsem děsil sám sebe. Mobil se mi válel po zemi. Displej rozbitý na kusy, ale pořád fungoval. Baterka vybitá, ale zázrakem se rozsvítil. Na displeji křičely zmeškané hovory od Markéty. Ulevilo se mi. Že by to přece jen nebyla ta krev v mejch myšlenkách? Žije? Třeba ta krev patří nějakému chlapovi, kterej teď někde leží celý pomlácený, protože se pletl tam, kde neměl.
Cestou do kuchyně vezmu ze skřínky skleničku s vodou. Žaludek se mi zvedá, ale přesto piju dál. Všechno, co se stalo, chci dostat ven. Najednou si všimnu něčeho, co mi předtím uniklo. Na zemi leží nůž. Zabalím ho do novin a hodím do koše. Třeba to byla jenom halucinace. Ale ta krev na mém oblečení… Ta tam nebyla.
Zase vezmu mobil do ruky a vytočím Markétino číslo. Po pár vteřinách to zvedla.
“Ahoj. Kde jsi?”
“Doma. Spal jsi? Nebo jsi zase někde v hospodě? Kde si včera byl?”
“Já nevím,” odsekl jsem.
“Řekni mi, co se děje. Jsi v pořádku? Děláš si ze mě srandu? Od včerejška mi voláš a píšeš, kde jsem a proč nejsem s tebou, tak proč to sakra teď chceš vědět ode mě?”
“Já… já ti nevím. Musel jsem mít výpadek. Promiň.”
Krev. Do prdele, krev. Projdu po ní až do obýváku. Pořád se chvěju, v hlavě mi hučí a cítím, jak se mi zvedá žaludek. Každou vteřinou čekám, že zakopnu o tělo a uvidím to, co jsem udělal. Ale nic. Obývák je prázdnej. A prázdnej je i zbytek bytu. Vracím se do ložnice, a tam mi to dojde.
Tohle není můj byt. A sakra. Místo fotky Markéty na nočním stolku stojí portrét nějaké neznámé blondýny. Skříně, co jsem prohrabával, nejsou moje. Oblečení, co tam bylo mi sice sedí, ale není moje. Mám pocit, že se mi pod nohama propadá zem. V hlavě mi bzučí otazníky, každej z nich mi rve mozek.
Čí je to krev? Koho jsem zabil? A v jaký prdeli to jsem? To, že Markéta spala doma, je asi jediná věc, co mi dává smysl. Ale proč mi do prdele volala? A co ty stopy krve? V panice se převléknu. Ty cizí hadry mě sice pálí, ale musím se jich zbavit. Nechám si je, co na tom. Ten, komu patřily, už je potřebovat nebude. Aspoň si tak říkám, a snažím se utéct před tím, co se mi děje v hlavě. Vylezu z bytu, zamknu a dám se na útěk. Pryč. Od tý krve. Od týhle mlhy a od týhle noční můry, která je najednou až moc reálná. Zvednu hlavu. A v ten moment si všimnu něčeho, co mě přimrazí na místě. Na zemi před domem leží v kaluži krve nůž. Ten, co jsem vyhodil. S rukojetí, na které je vyrytý můj monogram.
Žádné komentáře:
Okomentovat