V pasti svědomí - kapitola pátá

 

Rozuzlení 

“A teď máš dvě možnosti. Buď napíšeš vzkaz na rozloučenou, kde popíšeš vše, co se stalo, a pak se zabiješ tím nožem s tvými iniciály. A bude to vypadat jako sebevražda. Nebo se budeš dál bát. A já ti ukážu, že to bude mnohem horší, protože s tebou budu hrát tvoji hru, a to až do úplného konce. Budu tě sledovat. A když si budeš myslet, že seš v bezpečí, tak ti ukážu, že nejsi. A to je to, co se počítá. Ukaž mi, co seš zač. Jestli seš jen ubohá troska, co nedokáže žít se svým svědomím, a nebo jsi vrah. VOLBA JE NA TOBĚ.”

Ztuhnu, do očí se mi derou slzy. Nejsou to ale slzy lítosti či smutku. Je to čistá panika a hněv. Pořád ještě nevím, na koho jsem vlastně nasranej. Na sebe, na něj? Na svoji minulost, která mě dohnala až sem? 

Kdybych nebyl takovej zasranej egoista, byl bych určitě někde jinde.. 

“Nooo, tak kterou z těch dvou možností si vybereš?” 

“Pospícháš snad někam? A já si myslel, že jsem psychopat…. Psychopat seš ty… Ale fajn, pokud si mám vybrat takhle narychlo, volím možnost číslo dvě.” 

*hlasitý smích* “ Nemůžu uvěřit tomu, že bys vážně přistoupil na něco tak absurdního jako je stalking se špetkou sci-fi a psycha. Kámo ty máš dost. Snad sis nemyslel, že to bude tak snadný.”

“Co tím sakra myslíš?” 

“ Myslím tím to, že si tady sedneš, chopíš se pera a začneš psát srdcervoucí dopis na rozloučenou.” 

Teď už se neudržím a definitivně padám k zemi. Omdlel jsem? Těžko říct, nevím ani, jak dlouho jsem byl mimo. Sotva se proberu, už sedím na židli u stolu. Svítí tu jen petrolejová lampa. Na stole leží papír, pero a nůž s mým monogramem. Je mi zle, potí se mi ruce, třesu se stejně jako feťák, co nemá na dávku. Přemýšlím, co jsem měl udělat jinak. 

“Už ses vzpamatoval? Vezmi to pero a piš, ať to máme za sebou.”

Ten magor se v tom snad vyžívá, vezmu pero a píšu dopis, dopis na rozloučenou, protože vím, že tak či onak skončím někde mrtvý. 

„Milá Markéto, tohle je ten nejtěžší dopis, který jsem kdy psal.

Píšu ti, protože už nedokážu žít s tím, co jsem udělal.

A to, co jsem udělal, mě dohnalo k tomu, že to dělám.

Jsem alkoholik, feťák, a teď vím, že jsem i vrah.

Věř mi, že jsem se snažil, ale nedokázal jsem to. A to je ten konec.

Ale nedělám to pro tebe.

 Dělám to pro sebe.

Protože už nedokážu dál žít s tím, co jsem udělal.

 A to je ten konec.“

Dál už přes slzy nevidím, byl jsem idiot a měl žít jinak. Nyní už není cesty zpět, pokládám pero a čekám. Čekám na to, co přijde….

Najednou stojí přede mnou, do ruky mi strká nůž s mými iniciály. “Pomáhá” mi s pohybem bodnutí. Ostrá čepel mi projede žebry stejně hladce, jako nůž po másle. 

 

"Cítím ostrou, palčivou bolest hluboko uvnitř, krev teče po ruce, noži. Tričko už mám celé potřísněné. Hledíme na sebe, dokud mi hlava nepadne na stůl, postupně mě obklopí tma a pak… Pak už nic…."

V pasti svědomí - kapitola čtvrtá

 

Srážka v pasti

“Nazdar Tome, jak ses v posledních pár dnech měl?”

Ztuhl jsem. Ten hlas mi zněl povědomě, ale nemohl jsem si ho zařadit. Ta samá mikina, ty zatracené, nepřirozené oči. Chtělo se mi zvracet. Vycítil jsem to. Bezmocně se rozběhnu do koupelny. Zvracím do záchoda, a pak se zhroutím. Zrcadlo prý nikdy nelže. Jestli fakt nelže, pak právě teď vypadám stejně blbě, jako se cítím.

Z mého vlastního odrazu na mě zírala troska. Oči propadlé, tváře propadlé, v každé vrásce vypálená stopa zmařených let. To nejsem já, to nemůžu být já. Ale zrcadlo nelže, a já se sám sobě hnusím víc, než kdy jindy.

Sklopím hlavu. Co mi asi tak může udělat víc? Pomalu se vracím zpátky.

“Seš nějakej jetej, nemáš za sebou příjemný dny, co?”

“Hele, ok. Dost bych ocenil, kdybys mi řekl, co po mě chceš, kdo jsi. A možná mi taky řekneš, co jsem udělal.”

“Tome, Tome, Tome… Nepamatuješ si mě? Před časem jsme byli přátelé. Ještě předtím, než si začal pít. Zapíjet snad každou emoci i událost. Podívej, co se z tebe stalo. Seš úplná troska. Markéta je s tebou akorát nešťastná. Trpí všechno jenom proto, že tě lituje.”

“Pamatuješ, Tome? Tu noc, kdy si slíbil, že mi pomůžeš? Tu noc, kdy si mě nechal křečovitě ležet v kaluži vlastní krve. Jen ses smál. Smál ses tomu, jak jsem ležel na zemi, a pak si zmizel. Rozhodl jsem se, že tě naučím, co to znamená, když člověk utíká. A teď, teď mě budeš poslouchat.”

Místo strachu, který mě do té chvíle svíral, se mi do žil vlila nenávist. Ne k němu, ale k sobě samému. K tomu, co ze mě udělal. K tomu, co jsem ze sebe udělal. Cítil jsem v sobě sílu, ale zároveň věděl, že je to jen maska. Maska zoufalství.

“Přátelé? Ty jsem nikdy neměl, ne jiné než jsem já sám. Kdo si myslíš že seš? Nejprve mě sleduješ, snažíš se mě přesvědčit, že jsem někoho zabil, málem mě doženeš k šílenství… A já ti teď mám uvěřit tuhle až neskutečnou báchorku? Kdo ti ublížil a proč já bych měl být zodpovědný za to, žes tak trpěl?”

Vida, zním celkem věrohodně. Uvnitř jsem ale prťavej jako malej kluk, co se bojí, že dostane přes držku. co asi teď bude následovat? Teď přesně vím, jaký to je, když vám někdo vezme vítr z plachet.

“Vážně si myslíš, že když někoho zbiješ do krve a necháš ho ležet v jeho vlastním bytě, nejsi za to zodpovědnej? To si děláš prdel. Jen jsem chtěl, abys měl strach… Strach stejnej jako jsem měl já, když jsem tam na tý zemi ležel a čekal až mi někdo přijde na pomoc. 

Ale abys neřekl, dám ti pár možností, jak se z toho vykoupit.”

Hledím na něj. Uvnitř jsem prťavý jako malý kluk, co se bojí, že dostane přes držku. Přesně vím, jak se cítí červ na rybářském háčku. Ale on mě nechce jenom ponížit, on po mně chce víc. V tomhle momentě se všechna ta paranoia, ten strach, ty otázky, co mě dohnaly k šílenství, konečně spojí v jasnou, hrozivou mozaiku.

“A teď máš dvě možnosti. Buď napíšeš vzkaz na rozloučenou, kde popíšeš vše, co se stalo, a pak se zabiješ tím nožem s tvými iniciály. A bude to vypadat jako sebevražda. Nebo se budeš dál bát. A já ti ukážu, že to bude mnohem horší, protože s tebou budu hrát tvoji hru, a to až do úplného konce. Budu tě sledovat. A když si budeš myslet, že seš v bezpečí, tak ti ukážu, že nejsi. A to je to, co se počítá. Ukaž mi, co seš zač. Jestli seš jen ubohá troska, co nedokáže žít se svým svědomím, anebo jsi vrah. Volba je na tobě.”

V pasti svědomí - kapitola třetí

 

 V pastích včerejška

“VÍM V ČEM JEDEŠ. TOHLE VŠECHNO BYL JEN ZAČÁTEK.” “A DÍKY, ŽES MĚ ZAVEDL K SOBĚ DOMŮ… iDIOTE.”

Civím na ten dopis už snad hodinu. Srdce mi buší, na čele mi vyrazil ledový pot. Mám pocit, že sebou seknu. Ještě jednou si ho přečtu a začnu trhat na kusy. Je to směšný. V čem bych asi tak jel? Začátek čeho? Chce mě snad dostat do cvokhausu? Bude mít koule na to, aby ublížil Markétě? Slyším kroky...

“Tomáši, jsi v pořádku? Nechceš mi něco říct? Třeba kdes včera byl a proč na mě čekal ten chlápek před domem? Co je v tom dopisu?”

Párkrát se zhluboka nadechnu a vyjdu z ložnice. Musím zjistit, jestli toho chlapa Markéta odněkud zná, a hlavně se ujistit, že je v bezpečí. Jen nevím, jestli před ním, nebo přede mnou samotným.

“Poslyš, nemůžu ti teď vysvětlit úplně všechno. A věř mi, že bych fakt chtěl. Můžeš mi ale pomoct? Ten chlápek, co ti dal tenhle dopis, jak vypadal?”

Sakra, tohle se jí ani trochu nelíbí. Nepotřebuju, aby měla podezření.

“Netuším, o co ti jde, ale nikdy předtím jsem ho tu neviděla. Měl zvláštní mikinu a jediné, čeho jsem si všimla, byly oči. Vypadalo to, jako by měl kontaktní čočky. Žádná přirozená barva. Byl ale milej a požádal mě, abych ti prostě ten dopis jen předala. Pak zmizel.”

Nevěřícně na ni zírám. Někoho takového přece neznám ani já sám. Nebo snad jo? Musím si sakra už alespoň na něco vzpomenout. A potřebuju na to být sám.

“Poslyš, nechtěla by sis vzít volno a jet na pár dní k vašim? Můžeš klidně s kamarádkou někam na víkend, co jen si vybereš. Potřeboval bych být pár dní sám.”

Slova, která mi vyklouzla z úst, mě překvapily víc než Markétu. Pořád se na mě dívala, jako by čekala na odpověď, kterou jsem jí nikdy nedal. A já věděl, že musím odejít. Musím se dostat pryč od Markéty. Musím ji chránit. I před sebou samým.

“Víš co Tome? Nikam nejedu, možná bys potřeboval změnit pole působnosti ty. Vezmi si klíče od chaty mých rodičů. Je tam klid, který teď potřebuješ víc než já.”

Hledíme na sebe dalších pár minut, než mi dojde, že má pravdu. Možná mi fakt pomůže pár dní mimo civilizaci a zbavím se i toho chlapa, co mě sleduje.

“Fajn, vezmu si auto, můžu? Jen co to vyřeším, vrátím se. Všechno bude jako dřív.”

Sbalím si věci, vezmu klíče. Rychle se rozloučíme a zmizím. Před domem je klid, chlápek nikde.

Za stěračem mám ale lístek. Váhám, nemůžu se zbavit pocitu, že vím od koho je. Třesoucíma rukama lístek otevřu. Je tam vzkaz…

“PŘED TÍM COS UDĚLAL NEUTEČEŠ… SLEDUJU TĚ.”

Jak by doprdele mohl vědět, co se teď odehrálo v bytě? Ten člověk snad nikdy nespí? Napíchl mě? Sakra práce, už začínám být vážně paranoidní.

Vyrážím na cestu. Cítím klid, možná i tíživé prázdno. Ale to prázdno brzy naruší auto. Jeho dálkáče mi bodají do očí jako jehly. Nemůžu se soustředit, nemůžu dýchat. Když zpomalím, najede do mě. Mám pocit, že jsem v autě s ním a že se na mě dívá. Je to ten samej chlápek, co mě honil? Je to ten, co dal Markétě dopis? Vím, že to je on. Cítím, jak se mi stahuje žaludek.

Přestanu se ohlížet a šlápnu na plyn. Auto se začne vzdalovat. Až teď mi dochází, co všechno se mohlo stát. Zastavím u krajnice a zhroutím se.

Mám vztek, celej se třesu, posranej jsem až za ušima. Kdy už tahle noční můra konečně skončí?

O pár hodin později konečně dorazím před chatu Markétiných rodičů. Beru věci, zamknu auto. Chci odemknout, ale co to?

Dveře jsou otevřené… Všechny ty smíšené pocity jsou zpět, tíseň na hrudi, pocení, strach až někde v kalhotách…

Vejdu dovnitř, zdá se, že je chata prázdná… Až do chvíle, než vejdu do kuchyně. Rozsvítí se pouze žárovka nad stolem. Sedí u něj chlap a dívá se na mě těma nejdivnějšíma očima, které jsem kdy viděl. Na sobě má tu samou mikinu, co v autobuse…

“Co to doprdele… Kdo seš a co po mě chceš?”

Snažím se nedat na sobě už nic víc znát.

“Nazdar Tome, jak ses v posledních pár dnech měl?”

V pasti svědomí - kapitola druhá

 

Kapitola 2: Hra na honěnou

Stojím před cizím domem, na zemi se válí nůž s mým monogramem… Ten, který jsem vyhodil do koše. Jen už není od krve a jsou na něm moje iniciály. Cítím, jak se na mě valí panika, začínají se mi potit ruce, těžko se mi dýchá. Co teď s ním? Mám ho sebrat,a nebo ho tu nechám ležet? Nechat ho tu, by byla blbost. Určitě mě někdo viděl a už to ohlásil. Kdybych si alespoň trochu vzpomněl, co se vlastně od včerejška všechno stalo. Ten neustálý pocit, jakoby mě někdo sledoval, mě snad zabije. Jako bych měl na zádech mušku snipera, který čeká až udělám chybu. Musím odsud co nejdříve pryč, fajn, ten nůž vezmu prozatím s sebou. Zvedám ho a strčím za opasek džínů, překryju tričkem.

Ještě dvakrát se rozhlédnu, nikoho nevidím. Vydám se vpravo či vlevo? Potřebuju najít alespoň nějaké vodítko, kde to vlastně jsem. Tuhle čtvrť neznám. Celej zpocenej a s nervama v háji se neustále otáčím z jedné strany na druhou. Jsem fakt už tak mimo a paranoidní nebo se ke mě blíží policejní auto? Fajn, jdu vlevo. Musím se uklidnit, přestat působit tak, jakože před něčím utíkám. Co bych jim asi tak řekl? Doklady nemám a navíc ukrývám pod tričkem nůž s mými iniciály. Určitě by na něm našli krev. Čím víc se ke mě auto blíží, tím víc se potím. Tričko už mám celý mokrý. Pustili sirénu, sakra. Ohlédnu se, pomalu a nenápadně. Zjišťuju, že se otáčejí a jedou tam, odkud já vyšel. Tak jo, nejvyšší čas vypadnout. Musím někomu zavolat. Sáhnu pro mobil do kapsy, je úplně vybitej.

Vracím ho zpět do kalhot a dávám se na útěk. Běžím, co mi síly stačí. O tři bloky dál už sotva popadám dech. Schovám se v boční uličce a počkám, dokud se ulice trochu nezalidní. Jak tak čekám, pochoduju sem a tam, napadají mě různý scénáře. Scénáře toho, co jsem vlastně od včerejška všechno v noci dělal.. S Markétou jsem nebyl, to už vím. Zase jsem chlastal jako duha, někoho zmlátil? Ale proč bych potom našel ten nůž? Kde se na něm vzaly moje iniciály.. Celý je to na hovno, dělá se mi zle jen z představy, že bych fakt byl schopnej někoho zabít. Potřebuju se dostat domů.

Konečně je na ulici dost lidí, vyrážím na cestu. Podle názvu ulic jsem na druhé straně města, než můj byt. Sedám do autobusu a znovu mám ten odporně vlezlý pocit, který mě přivádí k šílenství. Někdo mě sleduje, přijdu si jako nahý. Každý, kdo se na mě podívá, určitě pozná, co jsem udělal. Ten chlápek o čtyři řady za mnou na protější straně autobusu, mě znervózňuje nejvíc. On se na mě šklebí? Naštěstí už jen pár zastávek a zbavím se ho.

Konečně jsem ve své cílové stanici, ale stále se ho nemůžu zbavit. Vystoupil taky. Začínám se potit ještě víc. A to jsem myslel, že už to víc nejde. V hlavě mi hučí, krve by se ve mně nedořezal. Přidám do kroku, on taky. Zrychlím a přidá do kroku zrovna tak. Možná bych mu mohl utéct. Netuším, kdo to je, ale ta jeho mikina se zvláštními symboly a kapucí mě přivádí k šílenství. Chce mě snad zabít? Ví, co jsem udělal? Rozběhnu se a víc už se neohlížím. U domu se rozhlédnu, vypadá to, že to vzdal. Všiml si snad ten podivín, že nejsem ok a chtěl mě jen postrašit? Odemknu hlavní dveře domu, zabouchnu a běžím do bytu.

Zjišťuju, že Markéta není doma. Vydýchám se, jdu si pro sklenici vody, rozhlédnu se po bytě. Tady se zdá být vše při starém. Napustím si vanu, hadry hodím do koše.. Nůž? Úplně jsem na něj v tom spěchu zapomněl. Kam s ním? Schovám ho na záchodě do šachty, tam Markéta nechodí. Zamknu se ve vaně a doufám, že budu mít klid.

Ani tady ve vaně mi moje mysl nedá pokoj, stále ty samé otázky… “Čí byla ta krev? Kde jsem se vzal v tom cizím bytě? Ten nůž, jak se na něm vzaly moje iniciály? Co to bylo za chlapa a proč mě honil?”

Z myšlenek mě vytrhne nejprve zvonek, sedím ve vaně jako myš. O pár minut později cvaknou dveře a kdosi mi klepe na dveře koupelny.

“Jsi v pořádku? Proč jsi zamčený v koupelně? Obvykle máš dveře pomalu dokořán.”

Spadl mi obří kámen ze srdce. Je to jen Markéta.

“Vydrž prosím tě, jen se rychle vydrhnu a jsem u tebe. Potřeboval jsem se uvolnit, ještě teď je mi blbě.”

“V pohodě, já počkám. Dám si čaj, chceš silný kafe?”

“Dám si, díky.”

O pět minut později už spolu sedíme na gauči v obýváku jako obvykle, když mám lepší den.

“Jo a abych nezapomněla, tohle mi dal nějaký cizí divný chlápek dole před domem.”

Dopis? Vytrhnu ji ho z ruky a zavírám se v ložnici. Klepou se mi ruce, hučí mi v uších ještě než ho otevřu. 

“ VÍM V ČEM JEDEŠ. TOHLE VŠECHNO BYL JEN ZAČÁTEK.” 

“ A DÍKY, ŽES MĚ ZAVEDL K SOBĚ DOMŮ… IDIOTE.” 

V pasti svědomí - kapitola první

 

V cizím bytě, s cizí krví

Hlava mi třeští, žaludek se mi zvedá a v krku mám pocit, jako by mě někdo řezal stovkami žiletek. Ještě teď mi v uších duní basy, co mi rvaly bubínky. Neměl jsem to tak přehánět, ale nemůžu si pomoct. V posteli se mi točí svět, tak se radši posadím. Najednou se mi zastaví srdce. Co to mám na sobě? Krev? Zabil jsem ji! Ta kráva... já ji varoval. Měla mlčet, ale ona si pořád musela otevírat pusu. Kde je sakra můj mobil? A je vůbec pátek nebo neděle? Nevím nic. V mojí mysli zeje jen pusto prázdno. Žádné myšlenky a vzpomínky, jen ticho a nic.

“Co to sakra?” Najednou jsem děsil sám sebe. Mobil se mi válel po zemi. Displej rozbitý na kusy, ale pořád fungoval. Baterka vybitá, ale zázrakem se rozsvítil. Na displeji křičely zmeškané hovory od Markéty. Ulevilo se mi. Že by to přece jen nebyla ta krev v mejch myšlenkách? Žije? Třeba ta krev patří nějakému chlapovi, kterej teď někde leží celý pomlácený, protože se pletl tam, kde neměl.

Cestou do kuchyně vezmu ze skřínky skleničku s vodou. Žaludek se mi zvedá, ale přesto piju dál. Všechno, co se stalo, chci dostat ven. Najednou si všimnu něčeho, co mi předtím uniklo. Na zemi leží nůž. Zabalím ho do novin a hodím do koše. Třeba to byla jenom halucinace. Ale ta krev na mém oblečení… Ta tam nebyla.

 Zase vezmu mobil do ruky a vytočím Markétino číslo. Po pár vteřinách to zvedla.

 “Ahoj. Kde jsi?” 

“Doma. Spal jsi? Nebo jsi zase někde v hospodě? Kde si včera byl?” 

“Já nevím,” odsekl jsem.

 “Řekni mi, co se děje. Jsi v pořádku? Děláš si ze mě srandu? Od včerejška mi voláš a píšeš, kde jsem a proč nejsem s tebou, tak proč to sakra teď chceš vědět ode mě?”

 “Já… já ti nevím. Musel jsem mít výpadek. Promiň.”

 Krev. Do prdele, krev. Projdu po ní až do obýváku. Pořád se chvěju, v hlavě mi hučí a cítím, jak se mi zvedá žaludek. Každou vteřinou čekám, že zakopnu o tělo a uvidím to, co jsem udělal. Ale nic. Obývák je prázdnej. A prázdnej je i zbytek bytu. Vracím se do ložnice, a tam mi to dojde. 

Tohle není můj byt. A sakra. Místo fotky Markéty na nočním stolku stojí portrét nějaké neznámé blondýny. Skříně, co jsem prohrabával, nejsou moje. Oblečení, co tam bylo mi sice sedí, ale není moje. Mám pocit, že se mi pod nohama propadá zem. V hlavě mi bzučí otazníky, každej z nich mi rve mozek. 

Čí je to krev? Koho jsem zabil? A v jaký prdeli to jsem? To, že Markéta spala doma, je asi jediná věc, co mi dává smysl. Ale proč mi do prdele volala? A co ty stopy krve? V panice se převléknu. Ty cizí hadry mě sice pálí, ale musím se jich zbavit. Nechám si je, co na tom. Ten, komu patřily, už je potřebovat nebude. Aspoň si tak říkám, a snažím se utéct před tím, co se mi děje v hlavě. Vylezu z bytu, zamknu a dám se na útěk. Pryč. Od tý krve. Od týhle mlhy a od týhle noční můry, která je najednou až moc reálná. Zvednu hlavu. A v ten moment si všimnu něčeho, co mě přimrazí na místě. Na zemi před domem leží v kaluži krve nůž. Ten, co jsem vyhodil. S rukojetí, na které je vyrytý můj monogram.