Advent, čas, kdy je ticho podivný luxus

První adventní neděle, lidově zvaná Železná, kdysi zahajovala dobu tichého půstu a striktního zákazu zábavy. Věřící se s pokorou chystali na příchod Krále. Dnes? Dnes na její signál startuje adrenalinová rallye s nekončícím shonem, davy v nákupních centrech a povinnými firemními večírky. Jak jsme se dostali od „fialového čekání“ k nutnosti tvářit se v prosinci vesele? Pojďme se s trochou ironie zamyslet nad tím, proč je dnes nejtěžší adventní úkol prostě jen mlčet.

 Doba, kdy se čeká na Krále, ne na slevy

A tak v neděli přijde první, Železná, s neúprosnou jistotou. Po divokých Svatomartinských hodech a tom šedivém, těžkém tichu konce listopadu, které působí jako kocovina z Black Friday, se konečně rozsvítí ta první, plachá svíce. Její plamen na kruhu z chvojí by měl být hlavně signálem: Stop, dost bylo krocana, začíná odpočítávání.

Před námi se otevírá Adventus Domini – doba, která kdysi velila k pokání, k tichu, k modlitbě a tanci zakázaným. Doba, kdy se člověk s úctou připravoval na příchod někoho výjimečného. A my? Jak jsme se od tohoto hlubokého, fialového čekání posunuli k moderní adrenalinové rallye za dokonalostí, dárky, a parkovacím místem v nákupáku? Je vůbec možné, aby se přísná tradice střetla s naší realitou tak komicky ostře?

Železná neděle: Archaický "anti-zábavní firewall"

První adventní neděle dostala své lidové jméno, Železná, s jasným a neúprosným posláním: označit tvrdou hranici. Byla to hranice mezi hojností a postní pokorou, mezi žertováním podzimu a vážností zimy. V tradičním pojetí fungovala jako takový archaický „anti-zábavní firewall“.

Byl to náš vnitřní přísný kontrolní bod, který neprominul ani laškování u plotu. Prostě tichý hlas říkal: A teď se zastav. Světské radosti na chvíli končí, potřebuješ se soustředit. Dnes se sice tento železný řád topí pod nánosem měkkého plyše a třpytek, ale my přesto cítíme, že ono železné jádro adventu je nejdůležitější. Čtyři kroky od vnější tmy k vnitřnímu světlu. Ten první krok je pro nás ale nejtěžší, protože vyžaduje aktivní rozhodnutí postavit se vlajkové lodi Vánoc: Shonu.

Svíce proroků: Plaché světlo, co sleduje Netflix

S Železnou nedělí zapalujeme první svíci, Svíci proroků. Zkuste si představit tu scénu, která se odehrává uvnitř: Venku je tma, zima sevřela krajinu, a v teple našeho domova se objevuje tento plachý, osamělý plamínek. Je to první, nejkřehčí jiskra, která se statečně vztyčuje proti masivní temnotě zimního cyklu, nejen toho venkovního, ale i toho v našich duších.

První svíce je proto psychologickým milníkem. Nabádá nás k tomu, abychom se zastavili a uvědomili si, že Světlo se rodí v největší tmě. Ne v centru jiskřivých trhů, ale v tichém středu kruhu. Její fialový tón (barva pokání) je tak tichý, důstojný a smutný, že tvoří tichý protest proti veškerému křiklavému chaosu, který se kolem nás valí.

Dnes je tabu mlčet: Ironie zakázané zábavy

Jestli je v adventní tradici něco, co nám zní jako naprosté sci-fi, je to zákaz zábavy. Pokud jde o to, co se dříve nesmělo, bylo to jasné: Taneční veselice, hlučné hostiny a svatby se striktně odkládaly. Bylo to dáno striktními liturgickými pravidly. Důvod je prostý: Byla nutná úcta a soustředění. Hlasitá radost patřila až samotným Vánocům.

Dnes? Dnes je to naopak povinné veselí na objednávku. Korporátní večírky se staly společenskou nutností, kde musíte předstírat radost z neforemného svetru, zatímco z reproduktorů neutichá smyčka Last Christmas. V podstatě jsme převrátili tabu naruby:

Dnes je tabu mlčet. Tabu je zastavit se. A nedej bože, říct nahlas, že třicet druhů cukroví je zbytečná zátěž na psychiku.

Najděte si vlastní Železné jádro v tom zmatku

Vše, co bylo zakázáno, se v moderní době stalo naší povinností. Ironie adventu se uzavírá: Železná neděle nás vyzývá ke střídmosti, my reagujeme gastronomicko-komerční extravagancí trvající celý měsíc.

Možná právě v tomto absurdním konfliktu je největší poučení: Advent není primárně o počtu dárků či druhů cukroví. Advent je o hledání té tvrdé, železné hranice uvnitř nás. Je o tom, uvědomit si, že i uprostřed největšího shonu si můžeme dovolit zastavit se, ztišit a hledat plachý plamínek naděje. Ten se rodí v tichém středu kruhu, ne ve frontě u kasy.

🎃🕯️ Dva dny, dva světy: Proč se v podzimu musíme bát a pak se tiše zastavit

 

Halloween a Dušičky, dva svátky, dva protipóly. Jeden je hlučný, cizí a plný dýní, druhý tichý a „náš“. Přesto mají oba společný cíl: pomoci nám vyrovnat se se smrtí. Od keltského Samhainu po francouzského opata.

Znáte to. Poslední říjnový den se ve schránce objeví dýně a na dveře zaklepou malí kostlivci. O dva dny později zapalujeme svíčky na hřbitovech, kde vládne chlad a ticho. Halloween a Dušičky. Dva sousedící svátky, které se k sobě chovají jako oheň a voda. Jeden je hlučný, komerční a „cizí“, druhý pietní, tichý a „náš“. Přesto, co když oba ty rituály – hravý strach i tichá vzpomínka – potřebujeme stejně? A co když ani ten „náš“ svátek není původem od nás? Pojďme se ponořit do historie, která nám ukáže, proč se v podzimu musíme zastavit.

Hluk: Strategie přežití z keltských mokřin

Než se z Halloweenu stal svátek sladkostí, byl to keltský Samhain, slavený v noci z 31. října na 1. listopadu. Pro Kelty to nebyla párty, ale kritický zlom – konec světla a začátek temné, hladové zimy. Věřili, že v tuto noc se hranice mezi světem živých a říší mrtvých stírá. Duchové, ti dobří i ti zlí, byli náhle blízko. Samhain byl proto strategií přežití. Nešlo o to slavit, ale přežít setkání s neznámým. Z tohoto důvodu nebyly masky kostýmy, ale převleky, které měly zmést duchy z cesty. Když vypadáte jako přízrak, přízrak vás nechá na pokoji. Je to ta nejstarší psychologická hra: přizpůsobit se strachu, abyste ho ovládl. Původní lucerna nebyla dýně, ale vyřezaná řepa nebo tuřín. Jejich světlo zahánělo zlé duchy a symbolicky ukazovalo duším cestu. Když se tento zvyk dostal s irskými a skotskými imigranty do Ameriky, ztratil posvátnou vážnost a našel lepší surovinu – dýni. Dnes nám Halloween nabízí kontrolovanou expozici strachu v bezpečném hávu komerce. Převlékneme se, vydlabeme dýni a na jeden den si dovolíme být čímkoliv. Je to psychologický ventil, který nám dává pocit, že chaos a smrt máme pod kontrolou.

Ticho: Francouzská charita a naše kotva

A pak přijde 2. listopad – Dušičky. Ticho, pietní úcta a pocit, že konečně děláme „to správné“. Jenže ani tento svátek není „původně český“, jak si často myslíme. Dušičky, neboli Památka zesnulých, mají svůj přesný původ ve Francii v 10. století. Konkrétně za ně vděčíme Opatu Odilovi z Cluny (rok 998). Odilo ustanovil, že den po Všech svatých se bude konat rituál modliteb za duše, které se očišťují v očistci. Tím dal Dušičkám aktivní a charitativní rozměr. Lidé nešli jen vzpomínat, ale měli úkol pomoci – modlitbou urychlit přechod duší do nebe. Lidová tradice to pak v Čechách a ve střední Evropě propojila s praktickou pomocí: pečení dušičkového pečiva, které se rozdávalo žebrákům, aby se modlili za duše zemřelých, byla vlastně „charita pro chudé, kteří se modlí pro mrtvé“. Dušičková svíčka je pak hluboce symbolická. Stejně jako Samhain, i křesťanská tradice ji chápala jako světlo ukazující duši cestu – tentokrát domů z očistce.

Proč je potřebujeme oba

Ať už volíme hlučné maskování z keltského rituálu, nebo tiché zapalování svíček z francouzského kláštera, obě tradice slouží stejnému účelu: rituálně se vyrovnat s přechodem a s pomíjivostí. Halloween nám umožňuje hrát si se strachem, bezpečně a hravě, čímž ho na chvíli zkrotíme. Dušičky nám naopak nabízejí kulturní a psychologickou kotvu. V našem uspěchaném 21. století je to jeden z mála dní, kdy je celá společnost vyzvána k zastavení. Je to tichá, kolektivní demonstrace, že ačkoliv život běží dál, naši blízcí v naší paměti stále mají své místo. Proto neřešme, který svátek je „víc náš“. Oceňme to, že v podzimu máme dva dny, které nám – každý svým způsobem – dovolují připravit se na temnotu, zastavit se, vzpomenout a uklidnit duši. Jeden se křičí, druhý šeptá. Ale oba říkají to samé: Pamatuj.

Hejt jako sport: Proč si na sítích dovolujeme být tak krutí?

 

Stávají se sociální sítě smetištěm?

Určitě si každý všiml, že na sociálních sítích je hrdina snad každý druhý — všechno ví a zná, všude byl, takhle se to dělat nemá, a naprosto cokoliv hravě zvládá s prstem v nose.

Předem upozorňuji, že nikomu neubírám právo na jeho svobodný názor. Je taky fakt, že i takový názor dokáže dost dobře podpořit algoritmus.

Co ale dle mého opravdu není nutné – doslova zvracet nechutná slova u každého postu, který tě nezajímá, uráží, kterému nerozumíš, nebo je dokonce lepší než ten tvůj. Je to vysoké ego, léčba vlastních mindráků a méněcennosti, která tě žene kupředu urážet a zraňovat ostatní? Nebo se jen nudíš a zabíjíš tak čas? Přijdeš si jako „KING“?

„Vážně by mě tohle zajímalo, takže pokud to čteš ty, který jsi haterem na sockách – ozvi se mi.“

V poslední době mám totiž pocit, že je v těch komentářích nablito čím dál tím víc. Byl/a bys tak „upřímný/á“ i na ulici?

Jako virtuální asistentka trávím na sítích poměrně dost času, převážně tedy po večerech, když prcek spí, a musím říct, že je mi z toho docela smutno. Kolikrát se mi chce i zvracet z toho všeho, co si tam člověk dočte.

„Kdo to je? Koho to zajímá? Jdi do prdele.“

„Jsi tlustá kráva, co se cpeš na sítě? Jsi úplně blbá jak tvoje máma.“

„Nezpívej, neumíš to. Neměl by sis raději hrát venku s kámošema?“

Ježkovy voči, prober se už konečně – komentuješ lidi, občas i mladistvé, kteří si jdou za svým cílem, ani je neznáš… Ale sprostý a dehonestující jsi k nim, jako bys s nimi chodil/a na pivo.

Říkají ještě někomu vůbec něco pojmy jako „úcta, respekt, pokora“? Nebo takové heslo „mluviti stříbro – mlčeti zlato“?

Možná dokážu v krajním případě pochopit mužské pohlaví, někteří jedinci takto smýšlející se snad nedají ani nazvat „muži“. Třeba jim nějaká ta „tlustá kráva“ dala košem. Ale ani tak to není důvod k tomu urážet a ponižovat kohokoliv jiného než sám sebe. A pokud mám takovouhle potřebu, nejspíš by tedy bylo nejlepší – řešit a ventilovat svoji vlastní frustraci někde jinde. Například u psychologa, najít si činnost, u které se odreaguju a nebudu mít potřebu blít na sítích. – nedělej si z toho sport.

Vůbec nejsmutnější na tom celém je, že se tak mnohdy chovají i ženy. Potřebuješ si snad dokazovat i ty, že jsi lepší než my ostatní? Že jsi vychovala děti lépe bez všech těch vymožeností, co máme dnes my?

Kde vzniká ta potřeba neustále někoho urážet a ponižovat? U žen bych tohle nečekala – „mateřský pud a láska“. Na druhou stranu, ženské vždy byly označovány jako ty největší drbny, že jo. I bez internetu přece jedna pomlouvala druhou. Teď je to zkrátka jen víc vidět a dovolují si k tomu všemu být ještě vulgárnější a mnohdy i nespravedlivější. Proč v tom setrvávat? Mám jeden návrh – srovnej si svůj vlastní život, řekni dětem, jak moc je miluješ, dokud můžeš, přestaň soudit druhé za jejich vlastní rozhodnutí – ať už je jakékoli. Pošli do pr***e toho pobudu, co máš doma, pokud s ním nejsi šťastná, a žij. Na věku vůbec nezáleží. Važ si toho času, který ti tady na tom světě ještě zbývá. To je to, na čem záleží. Zbytek – ten je nepodstatný.

„Pokud nemůžeš říct nic hezkého – mlč.“

Věta, kterou řekla matka Thumperovi ve známém animovaném filmu Bambi z roku 1942. Co myslíš? Má ta věta něco do sebe? Já bych řekla, že celkem sedí.

Ráda bych vyzvala všechny, kteří mají potřebu hejtit všechny na sockách, aby se nad tím alespoň trošku zamysleli. Je nejvyšší čas ukázat mladším generacím, jak je to správně. I když dost často se mladší generace chovají daleko lépe. Ukažte to alespoň puberťákům a dospívajícím, kteří se mnohdy chovají dost stejně nevhodně a všichni na ně nadávají. Ony ty „sněhové vločky“ nebudou zas až tak špatné, což?

Pokud nepatříš mezi tuhle skupinu lidí, ale máš svého „hatera", klidně se ozvi taky.

Ještě ho nemáš? Vyčkej — však on se časem dostaví. A vůbec z si z něj nic nedělej, určitě to není tvůj problém. 😊

„ Kdo nemá hatera, jakoby neexistoval. 😂"

 

tvoje Nika. 🌹

Dnešní svět

 

Empatie a lidskost pomalu mizí

Kdy jsme ztratili empatii, lidskost a soucit?

Mnozí se domnívají, že za ztrátou těchto vlastností stojí sociální sítě, média a opuštění osobní komunikace.

Nehodlám toto tvrzení dehonestovat, zcela určitě na tom něco je.

Stále ale přemýšlím nad tím, proč se to tak stalo. Vytratil se s nástupem digitálního světa snad strach z konfrontace?

Významné procento lidí by se v offline světě vůbec nesnažilo prosadit. Na sítích se ale cítí natolik sebevědomí a anonymní, že se tento strach vytrácí čím dál tím víc.

Přístup k mnoha informacím se dá přece využít užitečněji než k dohadům, urážkám a využívání utrpení druhých.

Proč nevyužíváme jiná vhodná slova pro vyjádření nesouhlasu a našeho pohledu na věc? Zcela jistě by to mělo větší smysl a význam.

"Víš, možná to není úplně tak, jak si myslíš."  zní daleko lépe než                

"Ježíši, ty jsi takový debil, něco si o tom najdi a pak mluv."

Někteří se neobtěžují ani tím, že si informace opravdu vyhledají, a slepě papouškují to, co slyšeli v médiích či četli na sítích. Odsoudit je snazší než se snažit pochopit.

Výchova a generační rozdíly

Najde se i sorta lidí, kteří viní rodiče nových generací za jejich příliš "respektující výchovu".

Jasně, pokud se to uchopí špatně a dítě "roste jako dříví v lese", mají pravdu. Osobně se ale domnívám, že právě to, kdy se dětem pouze "určuje směr", může ledacos změnit.

Změnit systém, který je tak dlouho zažitý. Nebudou slepě poslouchat a řídit se vším, co jim kdo přikáže, dokáží zhodnotit a přemýšlet, jak to udělat jinak a lépe. Nikdo se přece nerad cítí pod tlakem kohokoliv. Učit je nenásilně vystoupit ze své komfortní zóny, aniž by utrpělo jejich sebevědomí. Přimějí i ostatní zamyslet se nad tím, co je špatně.

I "respektující výchova" má své postupy a pravidla. Není to o tom "nechat dítě dělat si, co chce", ale dát mu na výběr. Následky si ponese samo.

Starší generace tomu příliš nepomáhají. Jejich potřeba neustále něco ovládat a mít pod kontrolou jim to nedovoluje.

Další případ, díky kterému se vytrácí lidskost a empatie. Rozhodnutí dělat věci jinak je vnímáno jako špatné.

Společnost na to není připravena.

Mohla bych tu sedět a pokračovat donekonečna. Pojďme se posunout, vzdělávat, přijímat vše nové a objevovat s větším respektem k druhým.

 Jen tak můžeme znovu najít ztracenou empatii a lidskost v našem digitálním světě.

Bridget Jones -láskou šílená

 Tak tenhle film bych označila za naprostou fenomenální bombu. Čekala jsem mnoho ,ale tohle? Naprosto předčil má očekávání. 

Další díl Bridget Jones? Ani ve snu by mě nenapadlo něco takového. Jakože woooow. Nejen , že je stále kočka, to její charisma? Bože,ona je tak úžasná. 

Trošku mě tedy rozesmutněl fakt , že Colin Firth zkrátka chybí. Nicméně,po pár minutách filmu smutek přešel.

Veškeré herecké obsazení stálo za to . Potěšil mě hlavně Hugh Grant, který tentokrát nechyběl a nezklamal. 

Přiznám se ,  knihy jsem nečetla,ale po shlédnutí tohoto dílu zřejmě budu muset. Vážně , nekecám .

Miluju Bridget Jones , protože kdybych měla větší koule , její postava mě vystihuje každým coulem . 

Ve filmu nechybí nic , děj nepostrádá smysl ani trošku, energický, zábavný, smutný a kouzelný zároveň. Ukazuje, že život po padesátce nekončí . Smrtí někoho tak blízkého život běží dál, není to důvod k tomu , uzavřít se do své ulity. Tvářit se,  jako bychom přestali existovat i my . Naopak , žít a být šťastný. V tom tkví podstata nás samotných. Čímž samozřejmě nechci říct, aby si lidé odepřeli čas smutku,to vůbec ne . 

Žádný smutek by neměl být ale natolik dlouhý,abychom uvázli v začarovaném kruhu . Myslete i na to ,abyste  drželi kolem sebe ty správné  . Takové, kteří vás vytáhnou zpět na světlo bude-li potřeba. 🍀🙏

Já nevím jak vy ,ale jdu shánět knihy. 🤷🏽‍♀️😅

Nadšení mi vážně nechybí, to je myslím vidět. 😉 

Máte to někdo stejně? Dejte mi klidně vědět,budu ráda. ❤️📩

Být pozitivní

 

"Pozitivní myšlení je způsob uvažování a přístup k životu, který se zaměřuje na dobré a příznivé aspekty situací. Není to o ignorování negativních událostí, ale o schopnosti čelit jim s nadhledem a hledat v nich příležitosti k růstu." 

Proč právě pozitivní myšlení? Je to prosté. Dle mého úsudku,ho dnešní doba potřebuje stejně tak ,jako potřebujeme sůl při vaření. Všimněte si všech těch článků na internetu. Četl někdo z vás ,cokoliv alespoň trošku pozitivního? 

Ať už je to Seznam.cz , Google nebo třeba různé plátky na Facebooku.... Celé je to ho hledání senzací, skandálů, pomluv. Jasně, je to evidentně in. 

Já se ale ptám ; 

"PROČ K SAKRU, PROČ?" 

Když už objevím pozitivní článek, stejně se pod ním sletí hladové saně,aby mohli kňučet , nadávat a psát věty jako ; 

 " A koho to zajímá? Tohle jsem zrovna potřeboval vědět. Strčte si to ,do ... "

Vážně jsou všichni ti lidé natolik zapšklí, znechucení, nepřející. Vstávají snad už ráno nasraní, mračej se sami na sebe do zrcadla? Má se vůbec, v dnešní době ještě vůbec někdo rád? Dokáže někdo přát štěstí, mít radost z úspěchu někoho jiného, než z toho vlastního? 

Bulvární plátky přesně na tohle staví "svůj byznys". Častokrát nestačím zírat,co za hoaxy a blbiny jsou schopní někde vyčarovat.  

"KDE JSOU VŠICHNI TI POZITIVNĚ NALADĚNÍ? "

Možná jsou tam ,kde jsem já. V klidu a nevěřícně vrtí nad vším hlavou, věnují se tomu, co jim osobně , přináší radost a klid . Denně se na sebe smějí do zrcadla a tenhle "venkovní" svět jednoduše vypouštějí. Nebo se o to alespoň každý den snaží. Já se budu snažit dál, protože mi to dává smysl . Smyslem života totiž není "být nasraný na celý svět" , ale vytřískat z něj všechno to dobrý, co to jde. 

Denně se učím, jak být lepším člověkem, zkouším věci, které mi nejdou a směju se na všechny kolem . 

"JEDEN ÚSMĚV TOTIŽ, DOKÁŽE VÍC NEŽ TISÍC SLOV." 

Přála bych si jedno , aby k sobě lidé nebyli tolik přísní a víc se radovali ze všeho. Naučili se zvládat všechno to negativní  co se jim děje, s nadhledem. Znovu objevili pokoru a byli vděční. 

Přijdete si mimo ?

 Možná  vám často ostatní říkají "seš divná/ý , jiná/ý , můžeš být normální, musíš, protože tak je to správné."

Pravdou ale je, že definice normálnosti neexistuje. "Právě naše odlišnost, nás skutečně činí výjímečnými." 

Kdybychom totiž všichni byli "normální" a zapadali do všech škatulek, byla by to nuda. Ve skutečnosti nikdo normální není. Jen se zuby nehty snaží držet všech těch standardů , které jsou mnohdy až absurdní. 

Přitom, kdyby věnovali pozornost tomu, co je doopravdy baví, přestali s přetvářkou, byli sami sebou, zjistili by, jak moc je to vlastně fajn. Každý z nás tady má to své místo a jistě by našel uplatnění. Většinou se ale setkávám s opačnými pocity u lidí , které znám. 

Přitom je to vše tak jasné a kdybychom všechnu tu odlišnost tolerovali,mohlo by to být krásné, proč?👇

"Obohacení společnosti": Různorodost přináší nové pohledy, nápady a řešení, která podporují inovace a pokrok

"Osobní rozvoj": Naše jedinečné vlastnosti nám umožňují rozvíjet se jedinečným způsobem a nacházet své silné stránky

"Vzájemné obohacování": Interakce s lidmi s odlišnými perspektivami rozšiřuje naše obzory a podporuje vzájemné porozumění

Naše výjimečnost se může projevovat v různých oblastech:

"Talent a nadání": Každý člověk má potenciál vyniknout v určité oblasti, ať už jde o umění, sport, vědu nebo jiné dovednosti

"Osobnostní rysy": Naše jedinečné kombinace vlastností utvářejí náš charakter a způsob interakce s okolím

"Zkušenosti a perspektivy": Naše životní cesta a zkušenosti formují náš pohled na svět, který je vždy unikátní

Je důležité si uvědomit, že:

1. Odlišnost není překážkou, ale příležitostí k růstu a vzájemnému obohacení.

2. Respektování a oceňování odlišností vede k vytváření inkluzivní a harmonické společnosti.

3. Naše jedinečnost nám umožňuje přispívat světu způsobem, jakým to nikdo jiný nedokáže.

Přijetí a ocenění naší odlišnosti i odlišnosti druhých je klíčem k vytvoření bohatší, tolerantnější a kreativnější společnosti. Právě tím, že jsme každý jiný, přispíváme  k pestrosti a dynamice lidského společenství.

Nebuďme na sebe tak přísní. 🙏