Kapitola 2: Hra na honěnou
Stojím před cizím domem, na zemi se válí nůž s mým monogramem… Ten, který jsem vyhodil do koše. Jen už není od krve a jsou na něm moje iniciály. Cítím, jak se na mě valí panika, začínají se mi potit ruce, těžko se mi dýchá. Co teď s ním? Mám ho sebrat,a nebo ho tu nechám ležet? Nechat ho tu, by byla blbost. Určitě mě někdo viděl a už to ohlásil. Kdybych si alespoň trochu vzpomněl, co se vlastně od včerejška všechno stalo. Ten neustálý pocit, jakoby mě někdo sledoval, mě snad zabije. Jako bych měl na zádech mušku snipera, který čeká až udělám chybu. Musím odsud co nejdříve pryč, fajn, ten nůž vezmu prozatím s sebou. Zvedám ho a strčím za opasek džínů, překryju tričkem.
Ještě dvakrát se rozhlédnu, nikoho nevidím. Vydám se vpravo či vlevo? Potřebuju najít alespoň nějaké vodítko, kde to vlastně jsem. Tuhle čtvrť neznám. Celej zpocenej a s nervama v háji se neustále otáčím z jedné strany na druhou. Jsem fakt už tak mimo a paranoidní nebo se ke mě blíží policejní auto? Fajn, jdu vlevo. Musím se uklidnit, přestat působit tak, jakože před něčím utíkám. Co bych jim asi tak řekl? Doklady nemám a navíc ukrývám pod tričkem nůž s mými iniciály. Určitě by na něm našli krev. Čím víc se ke mě auto blíží, tím víc se potím. Tričko už mám celý mokrý. Pustili sirénu, sakra. Ohlédnu se, pomalu a nenápadně. Zjišťuju, že se otáčejí a jedou tam, odkud já vyšel. Tak jo, nejvyšší čas vypadnout. Musím někomu zavolat. Sáhnu pro mobil do kapsy, je úplně vybitej.
Vracím ho zpět do kalhot a dávám se na útěk. Běžím, co mi síly stačí. O tři bloky dál už sotva popadám dech. Schovám se v boční uličce a počkám, dokud se ulice trochu nezalidní. Jak tak čekám, pochoduju sem a tam, napadají mě různý scénáře. Scénáře toho, co jsem vlastně od včerejška všechno v noci dělal.. S Markétou jsem nebyl, to už vím. Zase jsem chlastal jako duha, někoho zmlátil? Ale proč bych potom našel ten nůž? Kde se na něm vzaly moje iniciály.. Celý je to na hovno, dělá se mi zle jen z představy, že bych fakt byl schopnej někoho zabít. Potřebuju se dostat domů.
Konečně je na ulici dost lidí, vyrážím na cestu. Podle názvu ulic jsem na druhé straně města, než můj byt. Sedám do autobusu a znovu mám ten odporně vlezlý pocit, který mě přivádí k šílenství. Někdo mě sleduje, přijdu si jako nahý. Každý, kdo se na mě podívá, určitě pozná, co jsem udělal. Ten chlápek o čtyři řady za mnou na protější straně autobusu, mě znervózňuje nejvíc. On se na mě šklebí? Naštěstí už jen pár zastávek a zbavím se ho.
Konečně jsem ve své cílové stanici, ale stále se ho nemůžu zbavit. Vystoupil taky. Začínám se potit ještě víc. A to jsem myslel, že už to víc nejde. V hlavě mi hučí, krve by se ve mně nedořezal. Přidám do kroku, on taky. Zrychlím a přidá do kroku zrovna tak. Možná bych mu mohl utéct. Netuším, kdo to je, ale ta jeho mikina se zvláštními symboly a kapucí mě přivádí k šílenství. Chce mě snad zabít? Ví, co jsem udělal? Rozběhnu se a víc už se neohlížím. U domu se rozhlédnu, vypadá to, že to vzdal. Všiml si snad ten podivín, že nejsem ok a chtěl mě jen postrašit? Odemknu hlavní dveře domu, zabouchnu a běžím do bytu.
Zjišťuju, že Markéta není doma. Vydýchám se, jdu si pro sklenici vody, rozhlédnu se po bytě. Tady se zdá být vše při starém. Napustím si vanu, hadry hodím do koše.. Nůž? Úplně jsem na něj v tom spěchu zapomněl. Kam s ním? Schovám ho na záchodě do šachty, tam Markéta nechodí. Zamknu se ve vaně a doufám, že budu mít klid.
Ani tady ve vaně mi moje mysl nedá pokoj, stále ty samé otázky… “Čí byla ta krev? Kde jsem se vzal v tom cizím bytě? Ten nůž, jak se na něm vzaly moje iniciály? Co to bylo za chlapa a proč mě honil?”
Z myšlenek mě vytrhne nejprve zvonek, sedím ve vaně jako myš. O pár minut později cvaknou dveře a kdosi mi klepe na dveře koupelny.
“Jsi v pořádku? Proč jsi zamčený v koupelně? Obvykle máš dveře pomalu dokořán.”
Spadl mi obří kámen ze srdce. Je to jen Markéta.
“Vydrž prosím tě, jen se rychle vydrhnu a jsem u tebe. Potřeboval jsem se uvolnit, ještě teď je mi blbě.”
“V pohodě, já počkám. Dám si čaj, chceš silný kafe?”
“Dám si, díky.”
O pět minut později už spolu sedíme na gauči v obýváku jako obvykle, když mám lepší den.
“Jo a abych nezapomněla, tohle mi dal nějaký cizí divný chlápek dole před domem.”
Dopis? Vytrhnu ji ho z ruky a zavírám se v ložnici. Klepou se mi ruce, hučí mi v uších ještě než ho otevřu.
“ VÍM V ČEM JEDEŠ. TOHLE VŠECHNO BYL JEN ZAČÁTEK.”
“ A DÍKY, ŽES MĚ ZAVEDL K SOBĚ DOMŮ… IDIOTE.”
Žádné komentáře:
Okomentovat