V pasti svědomí - kapitola čtvrtá

 

Srážka v pasti

“Nazdar Tome, jak ses v posledních pár dnech měl?”

Ztuhl jsem. Ten hlas mi zněl povědomě, ale nemohl jsem si ho zařadit. Ta samá mikina, ty zatracené, nepřirozené oči. Chtělo se mi zvracet. Vycítil jsem to. Bezmocně se rozběhnu do koupelny. Zvracím do záchoda, a pak se zhroutím. Zrcadlo prý nikdy nelže. Jestli fakt nelže, pak právě teď vypadám stejně blbě, jako se cítím.

Z mého vlastního odrazu na mě zírala troska. Oči propadlé, tváře propadlé, v každé vrásce vypálená stopa zmařených let. To nejsem já, to nemůžu být já. Ale zrcadlo nelže, a já se sám sobě hnusím víc, než kdy jindy.

Sklopím hlavu. Co mi asi tak může udělat víc? Pomalu se vracím zpátky.

“Seš nějakej jetej, nemáš za sebou příjemný dny, co?”

“Hele, ok. Dost bych ocenil, kdybys mi řekl, co po mě chceš, kdo jsi. A možná mi taky řekneš, co jsem udělal.”

“Tome, Tome, Tome… Nepamatuješ si mě? Před časem jsme byli přátelé. Ještě předtím, než si začal pít. Zapíjet snad každou emoci i událost. Podívej, co se z tebe stalo. Seš úplná troska. Markéta je s tebou akorát nešťastná. Trpí všechno jenom proto, že tě lituje.”

“Pamatuješ, Tome? Tu noc, kdy si slíbil, že mi pomůžeš? Tu noc, kdy si mě nechal křečovitě ležet v kaluži vlastní krve. Jen ses smál. Smál ses tomu, jak jsem ležel na zemi, a pak si zmizel. Rozhodl jsem se, že tě naučím, co to znamená, když člověk utíká. A teď, teď mě budeš poslouchat.”

Místo strachu, který mě do té chvíle svíral, se mi do žil vlila nenávist. Ne k němu, ale k sobě samému. K tomu, co ze mě udělal. K tomu, co jsem ze sebe udělal. Cítil jsem v sobě sílu, ale zároveň věděl, že je to jen maska. Maska zoufalství.

“Přátelé? Ty jsem nikdy neměl, ne jiné než jsem já sám. Kdo si myslíš že seš? Nejprve mě sleduješ, snažíš se mě přesvědčit, že jsem někoho zabil, málem mě doženeš k šílenství… A já ti teď mám uvěřit tuhle až neskutečnou báchorku? Kdo ti ublížil a proč já bych měl být zodpovědný za to, žes tak trpěl?”

Vida, zním celkem věrohodně. Uvnitř jsem ale prťavej jako malej kluk, co se bojí, že dostane přes držku. co asi teď bude následovat? Teď přesně vím, jaký to je, když vám někdo vezme vítr z plachet.

“Vážně si myslíš, že když někoho zbiješ do krve a necháš ho ležet v jeho vlastním bytě, nejsi za to zodpovědnej? To si děláš prdel. Jen jsem chtěl, abys měl strach… Strach stejnej jako jsem měl já, když jsem tam na tý zemi ležel a čekal až mi někdo přijde na pomoc. 

Ale abys neřekl, dám ti pár možností, jak se z toho vykoupit.”

Hledím na něj. Uvnitř jsem prťavý jako malý kluk, co se bojí, že dostane přes držku. Přesně vím, jak se cítí červ na rybářském háčku. Ale on mě nechce jenom ponížit, on po mně chce víc. V tomhle momentě se všechna ta paranoia, ten strach, ty otázky, co mě dohnaly k šílenství, konečně spojí v jasnou, hrozivou mozaiku.

“A teď máš dvě možnosti. Buď napíšeš vzkaz na rozloučenou, kde popíšeš vše, co se stalo, a pak se zabiješ tím nožem s tvými iniciály. A bude to vypadat jako sebevražda. Nebo se budeš dál bát. A já ti ukážu, že to bude mnohem horší, protože s tebou budu hrát tvoji hru, a to až do úplného konce. Budu tě sledovat. A když si budeš myslet, že seš v bezpečí, tak ti ukážu, že nejsi. A to je to, co se počítá. Ukaž mi, co seš zač. Jestli seš jen ubohá troska, co nedokáže žít se svým svědomím, anebo jsi vrah. Volba je na tobě.”