V pasti svědomí - kapitola třetí

 

 V pastích včerejška

“VÍM V ČEM JEDEŠ. TOHLE VŠECHNO BYL JEN ZAČÁTEK.” “A DÍKY, ŽES MĚ ZAVEDL K SOBĚ DOMŮ… iDIOTE.”

Civím na ten dopis už snad hodinu. Srdce mi buší, na čele mi vyrazil ledový pot. Mám pocit, že sebou seknu. Ještě jednou si ho přečtu a začnu trhat na kusy. Je to směšný. V čem bych asi tak jel? Začátek čeho? Chce mě snad dostat do cvokhausu? Bude mít koule na to, aby ublížil Markétě? Slyším kroky...

“Tomáši, jsi v pořádku? Nechceš mi něco říct? Třeba kdes včera byl a proč na mě čekal ten chlápek před domem? Co je v tom dopisu?”

Párkrát se zhluboka nadechnu a vyjdu z ložnice. Musím zjistit, jestli toho chlapa Markéta odněkud zná, a hlavně se ujistit, že je v bezpečí. Jen nevím, jestli před ním, nebo přede mnou samotným.

“Poslyš, nemůžu ti teď vysvětlit úplně všechno. A věř mi, že bych fakt chtěl. Můžeš mi ale pomoct? Ten chlápek, co ti dal tenhle dopis, jak vypadal?”

Sakra, tohle se jí ani trochu nelíbí. Nepotřebuju, aby měla podezření.

“Netuším, o co ti jde, ale nikdy předtím jsem ho tu neviděla. Měl zvláštní mikinu a jediné, čeho jsem si všimla, byly oči. Vypadalo to, jako by měl kontaktní čočky. Žádná přirozená barva. Byl ale milej a požádal mě, abych ti prostě ten dopis jen předala. Pak zmizel.”

Nevěřícně na ni zírám. Někoho takového přece neznám ani já sám. Nebo snad jo? Musím si sakra už alespoň na něco vzpomenout. A potřebuju na to být sám.

“Poslyš, nechtěla by sis vzít volno a jet na pár dní k vašim? Můžeš klidně s kamarádkou někam na víkend, co jen si vybereš. Potřeboval bych být pár dní sám.”

Slova, která mi vyklouzla z úst, mě překvapily víc než Markétu. Pořád se na mě dívala, jako by čekala na odpověď, kterou jsem jí nikdy nedal. A já věděl, že musím odejít. Musím se dostat pryč od Markéty. Musím ji chránit. I před sebou samým.

“Víš co Tome? Nikam nejedu, možná bys potřeboval změnit pole působnosti ty. Vezmi si klíče od chaty mých rodičů. Je tam klid, který teď potřebuješ víc než já.”

Hledíme na sebe dalších pár minut, než mi dojde, že má pravdu. Možná mi fakt pomůže pár dní mimo civilizaci a zbavím se i toho chlapa, co mě sleduje.

“Fajn, vezmu si auto, můžu? Jen co to vyřeším, vrátím se. Všechno bude jako dřív.”

Sbalím si věci, vezmu klíče. Rychle se rozloučíme a zmizím. Před domem je klid, chlápek nikde.

Za stěračem mám ale lístek. Váhám, nemůžu se zbavit pocitu, že vím od koho je. Třesoucíma rukama lístek otevřu. Je tam vzkaz…

“PŘED TÍM COS UDĚLAL NEUTEČEŠ… SLEDUJU TĚ.”

Jak by doprdele mohl vědět, co se teď odehrálo v bytě? Ten člověk snad nikdy nespí? Napíchl mě? Sakra práce, už začínám být vážně paranoidní.

Vyrážím na cestu. Cítím klid, možná i tíživé prázdno. Ale to prázdno brzy naruší auto. Jeho dálkáče mi bodají do očí jako jehly. Nemůžu se soustředit, nemůžu dýchat. Když zpomalím, najede do mě. Mám pocit, že jsem v autě s ním a že se na mě dívá. Je to ten samej chlápek, co mě honil? Je to ten, co dal Markétě dopis? Vím, že to je on. Cítím, jak se mi stahuje žaludek.

Přestanu se ohlížet a šlápnu na plyn. Auto se začne vzdalovat. Až teď mi dochází, co všechno se mohlo stát. Zastavím u krajnice a zhroutím se.

Mám vztek, celej se třesu, posranej jsem až za ušima. Kdy už tahle noční můra konečně skončí?

O pár hodin později konečně dorazím před chatu Markétiných rodičů. Beru věci, zamknu auto. Chci odemknout, ale co to?

Dveře jsou otevřené… Všechny ty smíšené pocity jsou zpět, tíseň na hrudi, pocení, strach až někde v kalhotách…

Vejdu dovnitř, zdá se, že je chata prázdná… Až do chvíle, než vejdu do kuchyně. Rozsvítí se pouze žárovka nad stolem. Sedí u něj chlap a dívá se na mě těma nejdivnějšíma očima, které jsem kdy viděl. Na sobě má tu samou mikinu, co v autobuse…

“Co to doprdele… Kdo seš a co po mě chceš?”

Snažím se nedat na sobě už nic víc znát.

“Nazdar Tome, jak ses v posledních pár dnech měl?”