Rozuzlení
“A teď máš dvě možnosti. Buď napíšeš vzkaz na rozloučenou, kde popíšeš vše, co se stalo, a pak se zabiješ tím nožem s tvými iniciály. A bude to vypadat jako sebevražda. Nebo se budeš dál bát. A já ti ukážu, že to bude mnohem horší, protože s tebou budu hrát tvoji hru, a to až do úplného konce. Budu tě sledovat. A když si budeš myslet, že seš v bezpečí, tak ti ukážu, že nejsi. A to je to, co se počítá. Ukaž mi, co seš zač. Jestli seš jen ubohá troska, co nedokáže žít se svým svědomím, a nebo jsi vrah. VOLBA JE NA TOBĚ.”
Ztuhnu, do očí se mi derou slzy. Nejsou to ale slzy lítosti či smutku. Je to čistá panika a hněv. Pořád ještě nevím, na koho jsem vlastně nasranej. Na sebe, na něj? Na svoji minulost, která mě dohnala až sem?
Kdybych nebyl takovej zasranej egoista, byl bych určitě někde jinde..
“Nooo, tak kterou z těch dvou možností si vybereš?”
“Pospícháš snad někam? A já si myslel, že jsem psychopat…. Psychopat seš ty… Ale fajn, pokud si mám vybrat takhle narychlo, volím možnost číslo dvě.”
*hlasitý smích* “ Nemůžu uvěřit tomu, že bys vážně přistoupil na něco tak absurdního jako je stalking se špetkou sci-fi a psycha. Kámo ty máš dost. Snad sis nemyslel, že to bude tak snadný.”
“Co tím sakra myslíš?”
“ Myslím tím to, že si tady sedneš, chopíš se pera a začneš psát srdcervoucí dopis na rozloučenou.”
Teď už se neudržím a definitivně padám k zemi. Omdlel jsem? Těžko říct, nevím ani, jak dlouho jsem byl mimo. Sotva se proberu, už sedím na židli u stolu. Svítí tu jen petrolejová lampa. Na stole leží papír, pero a nůž s mým monogramem. Je mi zle, potí se mi ruce, třesu se stejně jako feťák, co nemá na dávku. Přemýšlím, co jsem měl udělat jinak.
“Už ses vzpamatoval? Vezmi to pero a piš, ať to máme za sebou.”
Ten magor se v tom snad vyžívá, vezmu pero a píšu dopis, dopis na rozloučenou, protože vím, že tak či onak skončím někde mrtvý.
„Milá Markéto, tohle je ten nejtěžší dopis, který jsem kdy psal.
Píšu ti, protože už nedokážu žít s tím, co jsem udělal.
A to, co jsem udělal, mě dohnalo k tomu, že to dělám.
Jsem alkoholik, feťák, a teď vím, že jsem i vrah.
Věř mi, že jsem se snažil, ale nedokázal jsem to. A to je ten konec.
Ale nedělám to pro tebe.
Dělám to pro sebe.
Protože už nedokážu dál žít s tím, co jsem udělal.
A to je ten konec.“
Dál už přes slzy nevidím, byl jsem idiot a měl žít jinak. Nyní už není cesty zpět, pokládám pero a čekám. Čekám na to, co přijde….
Najednou stojí přede mnou, do ruky mi strká nůž s mými iniciály. “Pomáhá” mi s pohybem bodnutí. Ostrá čepel mi projede žebry stejně hladce, jako nůž po másle.
"Cítím ostrou, palčivou bolest hluboko uvnitř, krev teče po ruce, noži. Tričko už mám celé potřísněné. Hledíme na sebe, dokud mi hlava nepadne na stůl, postupně mě obklopí tma a pak… Pak už nic…."
Žádné komentáře:
Okomentovat